Reinkarnace

"Prosím o klid!" Zatleskala přísně se tvářící úřednice bujných tvarů oblečená ve starořímské tóze. Šum v obrovské místnosti postupně utichl.

"Ještě dříve, než vyplníte dotazník, který jste obdrželi při vstupu, musím vás upozornit na několik základních pravidel." Ozvalo se šustění, jak zmatené publikum začalo listovat v papírovém formuláři, což je vymoženost, která nezanikne ani po smrti Vesmíru.

Dáma se na přesně vypočítaný okamžik odmlčela a počkala, až postupně utichne ruch. Poté pokračovala: "Většina z vás je zde poprvé a je mi celkem jasné, že jste lehce dezorientovaní. Ty, co jsou tu poněkolikáté žádám, aby se zdrželi nemístných rad.“ Zatvářila se přísně.

Urovnala si myšlenky a pokračovala: „Prvotní dezorientace je úplně normální a brzy vás přejde. Urazili jste totiž hodně velkou vzdálenost. Ocitli jste se v této aule, protože jste umřeli."

Vzrušené mumlání tentokrát trvalo déle, poněvadž spoustu přítomných nečekané, ale zásadní sdělení dost překvapilo. Především ateisty, skeptiky a daňové úředníky.

"Utište se, prosím!" Zvýšila mluvčí hlas a zamávala rukama, čímž rozvlnila typicky ženské části svého těla.

"Chápu, že pro některé z vás je to šok, ale naše instituce je tu proto, aby vám pomohla se s nastalou situací vyrovnat. Smrt není konec, nýbrž začátek. A každý z vás se tak zase může vrátit zpět na Zemi."

Dobrá zpráva publikum nadchla, což bohužel netrvalo moc dlouho, protože dáma pokračovala: "Nemůžete se ovšem vrátit do původního těla a tím pádem ani do svého dosavadního života. Máte ale možnost vybrat si jiné tělo. Dokonce i jiné historické období, jen budoucnost je zapovězena."

Rozhostilo se hluboké ticho, jak přítomní zpracovávali novou informaci a začali dumat na možnostmi, které se jim nabízejí.

V zadní lavici se zvedla ruka, po ní následoval celý hubený mužík s krysím obličejem a padla otázka: "Jestli tomu správně rozumím, tak si můžeme vybrat cokoliv chceme?"

„Tak nějak přibližně to funguje. Jenže musíte respektovat některá omezení daná povahou časoprostoru. Žena nemůže být mužem a naopak. Je také zakázáno přestěhovat se do zvířecí podstaty. Nelze se tedy stát psem, kočkou nebo morčetem. Z celé živočišné říše jsou k dispozici pouze mouční červi. Dále bych ženám ráda připomněla, že čekací doba na Kleopatru činí v současnosti asi tři miliony let a na Marilyn Monroe ještě o sto tisíc let déle.“

V sále se začala zvedat postarší blondýnka. Úřednice ji zastavila mávnutím ruky. „Vím, na co se chcete zeptat. Ne, božská Helena stále ještě žije.“ A pokračovala: "Mužům dávám na vědomí, že Einstein je zakázán, dalajláma má výjimku umožňující mu vracet se stále dokola… a abych předešla zbytečným dotazům – Robert Rosenberg je v našem systému evidován jako živý. “

„A co třeba Hulk nebo Batman?“ Ozvalo se z publika.

"Fiktivní postavy jsou nedostupné. Jsou totiž výmyslem zvrácených scenáristů - a do neexistujícího těla nikoho odeslat nelze. Zkoušeli jsme to a dodnes máme problémy se Shrekem." Zodpověděla úřednice a zatvářila se přísně. "Totéž platí pro další pohádkové postavy. Mrazík, Rumcajs nebo Harry Potter jsou zkrátka mimo náš dosah. A nevyrušujte, prosím."

Muž se nespokojeně usadil, obrátil se ke svému sousedovi a sdělil mu polohlasem: "Pěknej vopruz, co? Čekal sem, že bude všechno jednodušší. Čím asi tak kurva mám bejt, když se nemůžu převtělit do svýho nejvoblíbenějšího hrdiny?"

"Tak už máte základní informace," přerušila tichý dialog přednášející, "nyní, prosím, vyplňte formulář a Vesmírná Rada Reinkaračního Úřadu nakonec vaše představy posoudí, porovná s možnostmi, které se nabízejí, a zašle vás zpět. Děkuji za pozornost."

Šustot papírů nabral na intenzitě.

Jen muž s krysím obličejem se zatvářil vzdorovitě, zmuchlal papíry a pravil naštvaně: "Seru na ně. Jidášem být nemůžu, protože je na dlouho obsazenej. Jack Rozparovač mi nesedí, poněvadž nesnáším krev. Hitler byl sebestředný blb. Pol Pot měl šikmý voči. Bin Ládin byl čmoud, což nesnáším, můj oblíbenej Caligula je prý kdovíproč nedostupnej. Marx, Engels nebo Lenin byli pitomečci - a bejt moučným červem mě moc neláká, páč mám alergii na lepek. A přitom bych tak rád byl nějakým diktátorem, co lidi sice sere, ale poslouchají ho a žijí podle jeho dekretů a nařízení. Rád lidi prudím. Z čeho si tedy asi tak mám vybrat? Čím se stát, abych se v novém životě nenudil, užil si ho a mohl pořádně potrápit civilizaci?" Svěsil ramena. „Jako topič sem měl dost vomezenej dosah.“ Dodal.

Doposud mlčící soused se k němu otočil, usmál se, konejšivě mu položil ruku na rameno a doporučil: „Hele, a co zkusit borce jménem Maurice Lauré? Ten svým činem naštval také celé národy, a přesto se stále jeho radami poslušně řídí.“

„To byl, kurva, kdo? A co zrobil tak ohavného?“

Dotázaný, zaživa subalterní úředník ministerstva financí, nasadil vědoucí úsměv a zodpověděl otázku: „Vymyslel daň z přidané hodnoty!“