Exkurze

Reportér regionálního týdeníku PRSK.cz se zavrtěl v nepohodlném křesle.

„Jak už jsem říkal na vrátnici, šéfredaktor mě vyslal, abych sepsal článek o úspěších vaší kliniky. Zatím mi ale není moc jasné, jak vlastně fungujete, a proto jsem skončil tady, u vás. Prý tomu velíte vy." Odmlčel se.

Muž sedící naproti si posunul brýle na nose, pohlédl na svého návštěvníka a vážně prohlásil: „Ano, jsem tu šéfem. Náš přístup k léčení moderních civilizačních chorob je velmi netradiční a prozatím, bohužel, širokou vědeckou a lékařskou obcí ignorován. Ale!“ Zvedl ukazovák a nasadil úsměv číslo sedmnáct, „my máme prokazatelné výsledky a úspěchy, které si koneckonců můžete na vlastní oči ověřit. Je libo malou exkurzi s odborným výkladem?“

Novinář se s námahou vysoukal z proutěného křesílka, pokrčil rameny a souhlasil: „Proč ne, budu rád.“ A vyrazili.

„Základním principem, na němž je založena naše léčebná terapie, je předpoklad, že moderní civilizace kráčí do prdele.“ Šéf kliniky zpomalil krok a dodal: „To ale prosím, necitujte. Napište jen, že postupujeme cestou čistě přírodního léčení zákeřných chorob, které trápí lidstvo.“

Redaktor dost nerada vyškrtl ze zápisníku slovo prdel a nahradil ho vznešenějším výrazem do zbytečných problémů. Rozhlédl se kolem sebe a v dáli zaznamenal hlouček jedinců procházejících se ve žlutém lánu. Občas se některý z nich sehnul, popadl trs rostlin a s nábožným výrazem si ho nacpal do úst.

„Co tam ti lidé dělají?“ Optal se, mávnul rukou a nažhavil propisku.

„Tihle?“ Pohlédl šéf kliniky udaným směrem. „To je naše ryze přírodní onkologické oddělení. Zde se zbavujeme nejzávažnější nemoci – rakoviny. Pojídáním rostliny zvané Taraxacum officinale včetně kořínků jsme schopni vyhubit zhoubné buňky za několik málo týdnů.“

„Objevné,“ usoudil reportér a učinil si poznámku: zjistit, co za podivnou plodinu je Taraxacum.

„A tihle dělají co?“ Ukázal na opačnou stranu na skupinku hubeňourů zírajících do slunce.

„Co by,“ pokrčil dotázaný rameny, „obědvají. Ten kopeček je naše breatharianská kantýna. Dneska mají tuším energetické šunkofleky. Jen musíme dávat pozor, aby se nepřežrali,“ dodal, zamyslel se a upozornil redaktora: „Napište raději nepřejedli, díky.“

Propiska učinila žádané a prohlídka pokračovala k malému paloučku, kde stál hlouček bytostí v kruhu, vzájemně se drželi za ruce a tiše si broukali.

„Zde se léčí hudbou se správnou frekvencí,“ předešel šéf přírodní kliniky otázce, „předávají si vzájemně léčivé informace na frekvenci 432 Hz.“

„Zajímavé,“ zavrtěl reportér hlavou, učinil si poznámku a rozhlédl se po areálu ještě jednou a pozorněji. Něco mu vrtalo hlavou a otázka přišla vzápětí: „A poslyšte, tohle je velmi zvláštní – ta fronta vozíků před tou nesympatickou hranatou budovou s desítkami nehybně ležících postav, která prakticky neubývá – to je co za nestandardní proceduru?“

Šéf kliniky se zastavil, pozorně si prohlédl posluchače, mírně se k němu naklonil a šeptem pronesl: „Tohle, prosím, zůstane mimo záznam. Jen pro vaše uši. Rozumíte?“

Redaktor souhlasil, i když nerad, ale zvědavost zvítězila.

„Jasně, na mě je spoleh,“ slíbil a zkřížil za zády dva prsty.

Šéf ještě více ztišil hlas a spiklenecky zašeptal: „Tam pracuje náš patolog.“