Navštívit zrovna lovce mamutů nebyl můj nápad.
Chápejte - jsem jenom zkušební pilot, respektive, jak se má správně říkat, TimeViewer. Což je anglicismus jako noha a my, řadoví zaměstnanci, si raději říkáme prostě Časíci. Já osobně bych raději vyrazil za Leonardem da Vinci, abych se ho zeptal, proč si pro svůj nejslavnější obraz vybral takovou šeredu. Ale jsem jenom Časík a plním rozkazy, takže se pravdu nejspíš nikdy nedozvím.
Na můj dotaz, jak se s těmi primitivy máme domluvit, pokrčil šéf vědeckýho týmu rameny a řekl: "Nějak si poradíte. Také nejste žádní Einsteinové, takže spolu jistě společnou řeč najdete." Zákeřně se usmál a stisknul tlačítko.
Ocitnout se během sekundy z vytápěné laboratoře uprostřed zasněžené pláně, kde vám mrzne i dech vod huby, byl docela šok. Kousek bokem, pod neuměle postaveným přístřeškem z jakéhosi roští, se příšerně zarostlý orangutan snažil rozdělat oheň. Moc se mu nedařilo, tak jsem přispěchal a svým Zippem učinil zázrak. Orangutan na mě pohlédl a pravil kvalitní češtinou: "Ty vole, co sem taháš tyhle civilizační vymoženosti? To ti nadřízení neřekli, že máme jenom pozorovat a nezasahovat?"
Po třetím doušku pravé moravské slivovice z mých skrovných zásob se ukázalo, že i on byl Časík. Ale v důsledku poruchy jakéhosi elektronického bazmeku, který měl zařídit jeho návrat, zde zamrzl na několik let. Aby měl co žrať, abych citoval jeho slova, vyhubil prakticky celou populaci mamutů. Tím se hodně vysvětlilo, takže má výzkumná mise prakticky skončila. Nechal jsem ho trčet u polopropečené kýty a vrátil se zpět do bezpečí své budoucnosti, abych zvědavé vědátory uspokojil. Což se mi moc nepovedlo, poněvadž nebyli šťastni z faktu, že nějaký blbec ovlivnil celou historii.
Další štace byla zajímavější. Skončil jsem u Vikingů a naučil se trochu zastaralé navigace. Jejich vůdce, jakýsi Hrolf, se pochlubil, jak franského krále Karla Prosťáčka ojebal, takže se na dost dlouho stal jediným vládcem Normanského vévodství. Byl docela vochlasta, takže jsme si sedli a těch pár dní, co jsem strávil v jeho družné přítomnosti, bylo velmi přínosných. Otravu alkoholem jsem po návratu vědcům nepřiznal, ale rozšířil jsem jejich znalosti této části lidské historie.
Následovaly mise k Ptolemaiovi a Tutanchamonovi, střihnul jsem si i Mojžíše, i když celou strastiplnou cestu jsem s ním odmítl absolvovat. Pak následovala Byzanc a setkání s Justiniánem, což byl blb non plus ultra, a poslední misi před zaslouženou dovolenou představovala návštěva Světového obchodního centra, abych zjistil, co přesně se tenkrát doopravdy stalo. Tu jsem zvoral, poněvadž jsem v panice vyskočil z padesátého patra a měl čas akorát tak stisknout tlačítko pro návrat. Ze zasloužené dovolené se stala suspendace a můj osud byl nejistý.
Právě jsem si lebedil u bazénu, oslňoval přítomné krásky svým líčením návštěvy u lovců mamutů a vymýšlel si, jak těžké bylo takovou obludu ulovit, když mi zazvonil telefon.
"Máte poslední misi. Když ji zvládnete, dostanete další šanci. Dostavte se do Centrály." Ozvalo se ze sluchátka a následovalo cvak, jak volající zavěsil. Dostavil jsem se nerad, protože dívky povalující se v pohodlných lehátkách byly okouzlující a dajné. Pardon - fajné.
"Posíláme vás na Měsíc. Je třeba nezvratně zjistit, zda tam ti Amíci skutečně byli, či nikoliv." Posunul si brejličky na nose plešatý vědátor."Cesty časem už umíme, ale v prostoru máme ještě jisté rezervy, takže jde o určité riziko, které vám bude po návratu kompenzováno tučnou prémií a mimořádnou dovolenou dle vašeho výběru." Dodal.
Nejsem žádný zbabělec, takže jsem kývnul a vyrazil.
Co jsem spatřil a zjistil, patří do učebnic, které brzy vyjdou v Kosmonetu, takže jenom krátce. Žádný Měsíc tam nebyl. Jen dvě bodové svítilny fungující na dvě tužkové baterie Duracel, vytvářející dojem existence hmotného tělesa. Země z té dálky byla plochá jako ňadra Twiggy, a kolem dokola se vznášely mimozemsky vyhlížející lodě a koráby. Ten ufoun, co jsem ho potkal na fiktivním povrchu oběžnice Země mi vrazil do mozku jakýsi drátek a sdělil mi: "Co tady, kurva, pohledáváš? Rušíš naše matrixové vlny. Vrátíme tě zpátky, šupito presto!"
Vědátorům jsem nakecal, že jsem otisky bot prvního kosmonauta na Měsíci spatřil na vlastní oči, takže byli šťastní. Takže nejen já, ale teď i vy víte.
A přátelé, tohle je pravda.
Jmenuji se T. Texas Taylor.
Komentáře
Okomentovat