„Dochází ropa, kurva, a navíc je děsně drahá,“ nebral si na poradě servítky šéf jedné velké nejmenované mocnosti. „Co s tím, vy mamlasové, hodláte udělat?“
Rozhlédl se po kulaté pracovně a zase dostal závrať. Kterej blbec vymyslel oválnou místnost bez jediného rohu? Rád by ho potkal v přísném soukromí, aby mu vysvětlil zákony perspektivy. „A toho blba Bin Ládina už byste taky mohli konečně chytit!“ Vyštěkl.
Nápad dostal ministr přes životní prostředí: „Pozavíráme všechny fanatiky z Greenpeace a podobných maškarních spolků do Guantanáma a konečně otevřeme vrty na Aljašce,“ prohlásil a doufal, že návrh bude přijat, poněvadž jeho synovec shodou okolností vlastnil firmu zabývající se hledáním nerostných pokladů. O Bin Ládinovi pomlčel, protože netušil, co je zač.
„To neprojde demokratickou procedurou,“ po minutě mlčení poznamenal prezident, „dva podobní exoti už se dostali až do Senátu a kladou nepříjemné otázky. Co tam máte dál?“
„Smolíme na Ládina, je to šašek a ta jeho banda skautů je spíš k smíchu. Vždyť ani neumí používat mobily. Zkusíme spíše podráždit Rusy, ti mají černýho zlata plnou řiť, ale netuší, jak ho dostat ze země. Něco jim slíbíme. Třeba Krym, Česko nebo něco podobně zbytečnýho,“ navrhl zástupce ředitele ústřední zpravodajské služby nejmenované mocnosti.
„Tak to ne,“ zahřměl prezident, „tyhle vořechy do zásadních ekonomických otázek tahat nebudeme. Dodnes nemají počítače a složité výpočty provádějí na kuličkových zemljankách.“
„Jsou to kuličková počítadla,“ naklonil se k němu mluvčí, „ne zemljanky.“
„To je fuk! Nedávno jsem byl na jakémsi koncertu a jestli se jim fakt líbí ten pop, co hraje Prokofjev, jsou ztracený tak jako tak. Zlatej Jackson.“ Svěsil ramena, pohlédl pátravě po přítomných a dodal: „Ještě má někdo nějaký geniální nápad?“
„Tady já… já bych měl,“ přihlásil se malý obrýlený chlapík, čerstvý pracovník prestižní špionážní organizace, jejíž název podléhal zvláštnímu utajení, takže ani sám prezident netušil, co jeho zaměstnanci vlastně dělají. Fakt, že to nevědí ani lidé tam pracující, prozatím k uším hlavy státu nedorazil.
„Povídejte, chlape, nemáme celý den. Musím jít někam něco bombardovat,“ projevil prezident netrpělivost a pohlédl na hodinky, pak na mapu, které nerozuměl, poté zase na hodinky a nakonec s nadějí ve tváři na nenápadného člena týmu.
„Necháme spadnout několik hodně vysokých baráků včetně lidí uvnitř! Nejlíp v New Yorku!“ vyhrkl chlap s brýlemi, protože poprvé v životě mu tak významná osoba věnovala osobní pozornost.
„Proč bysme to, kurva, dělali?“ Zahřímal státník a zbrunátněl.
„A proč ne, pane?“ Kontroval chlapík tiše a trochu se přikrčil.
„PROČ NE???“ prezident povstal a zařval na celou místnost, což byla chyba, protože jeho hlas ho dohnal zezadu a vrazil mu akustický pohlavek. „Poněvadž je to naprostá pitomost a hovadina!“
Muž s brýlemi se přikrčil ještě víc, nasadil omluvný výraz a prohlásil: „Inu, právě v tom tkví ten geniální trik, pane prezidente.“ A zmlknul.
Místnost obkroužilo hluboké ticho, jak se každý z účastníků snažil pronesenou myšlenku uchopit, převrátit, zpracovat a zařadit do kontextu svého vidění světa.
Zbytek už je historie.
Krym patří Rusku, na Česku se pracuje, Michael Jackson je po smrti, Bin Ládin si pořídil mobilní telefon a umřel taky a oválná místnost zůstala navždy architektonickým zlem.
Nejmenovaná mocnost má konečně ropy dostatek a lidé o čem přemýšlet.
Komentáře
Okomentovat