V začouzené místnosti slaměného domku s omítkou z koňského trusu se tísnilo dvanáct malých ratolestí, většina z nich umouněná až za ušima a špinavá jak bota. Mihotavé světlo několika svící a jedné petrolejové lampy dodávalo interiéru hrůzostrašnou atmosféru.
„Tak se uklidníme,“ zatleskala rukama dáma sedící uprostřed na dubové židli, „a povíme si naši oblíbenou pohádku. Nejdřív se ale přiznejte, kdo měl dnes za úkol donést čistou vodu.“
„Plosím, plosím, já to vím,“ zatřepotala ručičkou asi pětiletá slečna, která dostala do vínku jméno Penelopé. Ostatní děcka ji ale posměšně nazývala „Užvaněnou Frndou“, poněvadž donášela informace místnímu šamanovi, jemuž se telepatie ani čtení myšlenek prozatím moc nedařilo.
„Dneska měl službu tadyhle Oskal,“ ukázala na nenápadně se tvářícího chlapečka, „jenže plohlásil, že v tomhle hnusným sychlavým počasí na to pldí a nebude šlapat tži kilometly ke studánce, páč plej nejni žádný pako. Tak.“ Jmenovaný se lehce schoulil do sebe a očekával hromobití. To ale nepřišlo.
„Děkuji, Penelopko,“ pochválila paní malou práskačku, „s Oskarem si to vyřídím později. Nejspíš ho pošlu okopávat políčko marihuany. Nyní se ale pěkně usaďte, povím vám příběh z dávných časů.“
Dáma, říkejme jí Anežka, byla bledá žena vybavená nadměrným poprsím, šedivým vlasem svázaným způsobně do drdůlku a vějířky vrásek na čele a kolem zkoumavých očí. Chodila šouravým krokem a lehce shrbeně. Prototyp pravé babičky jako z literatury. Díky zdravé bio stravě vypadala na svých sedmatřicet opravdu báječně. Počkala, až se utiší šramot a šoupání židliček a spustila:
„Bylo, nebylo, dávno tomu, kdy lidé ještě bydleli v obrovských velkoměstech a dobrovolně se trávili. Vodou, vzduchem, špatnými potravinami, ba i chlebem s lepkem…“
„Babičko, babičko,“ přerušil tok vyprávění malý usmrkánek, mocně popotáhl, výsledek autopaticky polkl a optal se: „Co je to zač – ten chleba?“
„Nepřerušuj, Bohumile,“ pohrozila prstem vypravěčka, ale pak dodala mimo plán: „Chleba, to byl takový jed, který lidé vyráběli, protože byli hloupí. Stavěli obrovské fabriky a ještě větší obchodní centra, kde pak za vydělané peníze kupovali chemicky otrávené potraviny. Pamatujete si ještě tu písničku, co jsme se učili minulý týden?“
Ozvalo se souhlasné mručení, do něhož pisklavým hláskem zanotovala Penelopé: „Éčka, hnusná éčka, to je léčka, fuj a fuj a fuj! Éčka, nejez éčka, jsou to šméčka, bude z tebe chuj!“ Nesmělý potlesk vykouzlil mladé slečně ruměnec na tváři.
„A v tomto šíleném přetechnizovaném světě, představte si, vládli nad zdravím obyčejných lidiček hnusní a zlovolní doktoři, kteří se neštítili ničeho. Ve spolupráci s dalšími zloduchy cpali do nebohých nemocných chemické sajrajty a dokonce,“ nasadila Anežka tragický výraz, „dokonce píchali do malých dětiček, jako jste vy, smrtelné viry a bakterie! Brrrrr.“ Omladině přejel mráz po zádech.
„Na obloze poletovali obrovití kovoví ptáci a dštili do atmosféry elixíry ovládající počasí i mysl utrápených obyvatel. Každý musel chodit osm hodin denně do práce, pít otrávenou vodu z kohoutku a nechat se vykořisťovat…“
„Zatímco my se od božího rána do pozdního večera radostně pinožíme na zabláceném poli a okopáváme červenou řepu a celer. Včetně neděle,“ polohlasem si pro sebe zamumlal otráveně se tvářící adolescent Spytihněv. Byl nejstarší a měl obrovskou smůlu, když jednoho deštivého dne v rámci generálního úklidu objevil ve sklepě dvě učebnice biologie a ušmudlaná lékařská skripta. Poté učinil největší chybu svého mladého života. Přečetl si je a spoustu věcí pochopil.
„Drž pysk, blbečku,“ šťouchla ho do žeber vedle sedící posluchačka Anastázie. „Víš, co se stane rebelům, jako jsi ty?“
„Vím,“ zašeptal oslovený, „bude vyobcován z Lůna Matky Přírody, prohlášen antiBIOtikem a vyhnán z našeho bio společenství.“ Pokrčil rameny. „Nebyl bych první ani poslední. Umím si představit život i bez Přírody. Kdysi jsem snědl dva piškoty a musím říct, kam se hrabe celer!“
„Nerouhej se,“ vyděsila se Anastázie, „to se prostě nedělá, takový věci nemůžeš říkat, to je přeci proti…“
„Neruším vás?“ Přerušila rozhovor přednášející. Oba zmlkli.
„No proto…“ pokračovala Anežka, „… a z duchovní bídy tohoto zvráceného světa povstal jednoho dne moudrý muž. Muž, jenž otevřel lidstvu oči. Muž, jenž odhalil roušku obrovského spiknutí nenažraných mocenských elit. Muž, jenž se nebál podívat pravdě do očí. Muž, který nám dal vše, co máme. On!“ Ukázala do rohu místnosti, kde se pečlivě vycíděná tyčila busta muže v nadživotní velikosti.
„On vydláždil tu pravou cestu do lidské duše. Byl to on, kdo zbavil lidstvo strachu z nemocí. Stanovil Desatero Zdravého Žití a uvedl civilizaci do světlé budoucnosti. On nás definitivně vyléčil!“
„Leda hovno,“ procedil skrze zuby Spytihněv a rozhlédl se kolem sebe. Anastázie byla samý jebák. Malá Penelopka kulhala po nepovedené operaci slepého střeva, kterou zpackal místní kovář, protože se držel návodu na výměnu převodovky. Bohumil měl tvář poďobanou neštovicemi a Oskarovi slezly po kůře sestávající z pasty pro koně všechny vlasy i ochlupení.
„Mlč, prosím tě,“ úpěnlivě ho požádala Anastázie a popadla ho za ruku. „Dělej prostě to, co my všichni ostatní. Přetvařuj se. Jinak tu v té divočině nepřežijeme. Pamatuješ přeci Járu? Ten byl za trest poslán k šamanovi, který ho donutil sedět v lese na bobku a s řehtačkou v ruce zpívat Janenáš tak dlouho, dokud se nezbavil hříšných myšlenek!“ Spytihněv si vzpomněl a raději umlknul.
„A nyní,“ povstala Anežka, „si společně zarecitujeme. Povstaňte!“ Udělala rukama vznešené gesto a spustila nábožným hlasem:
Jane náš, náš příteli,
nemít tě, jsme v prdeli.
Jane náš, tvé Desatero,
odstranilo z duše šero,
Jane náš, tys‘ dal nám zdraví,
hrdina jsi pro nás pravý,
Jane náš, tys‘ dům náš vyzdil,
Jane náš, tys‘ Svatý Hnízdil!
Komentáře
Okomentovat