Vesmír

"Hele, Vesmíre, můžeš mi nějak srozumitelně vysvětlit, proč jsi celý tak složitý a chaotický? A jaký jsi měl důvod pro to, abys nás nechal vzniknout a plácat se v totální nevědomosti?"

"A ty jsi kdo?" Zatvářil se Vesmír překvapeně.

"Člověk, kdo bych byl?"

"Aha. Odpusť, ale nemůžu mít přehled úplně o všem. Uřídit tak velkou firmu dá docela fušku. Nejsem Babiš." Dodal, když zjistil, s kým vlastně hovoří. "Tvrdíš, že jsem tě stvořil?"

"To bohužel prokázat nemohu, poněvadž nemám hodnověrný důkaz. Jenže," podrbal se skeptik na hlavě, "kdo jiný by mě a další miliardy lidí vymyslel, když ne ty?"

"Pár adeptů mě napadá. Blbců a naivů je ve mně habaděj."

"Tak to byl Bůh?"

"Co, nebo kdo, je Bůh?"

"Taková zajímavá neviditelná bytost, co za šest dní stvořila tebe i nás a sedmý den si dala šlofíka. Ty ho neznáš?"

Vesmír se prohrabal ve své databázi a odvětil: "Jméno mi nic neříká. Asi to bude magor z jiné dimenze. Možná Aštar, kdo ví."

"Ha!" Vyštěkl skeptik vítězoslavně, "takže přiznáváš, že nejsi jediný Vesmír v kontinuu? Je vás víc? A kolik?"

"Sedmsetdvacetsedmtisíc plus mínus dvě miliardy. Baj vočko podle posledního sčítání. Jestli chceš víc podrobností, napojím tě na Kosmonet a přes Doodle najdeš zbytek. Ale furt jsem jenom jeden, pouze mockrát."

"Minutku, připojím se,"  otevřel skeptik počítač. "Tak sem s tím. Nevědomost mě ubíjí."

Vesmír se zachmuřil. "Jsi ale srozuměn s faktem, že vědět všechno znamená nevědět nic?"

"Jasně!" Nato skeptik, "to mi neříkáš nic nového. Sókratés nebyl žádná nula, i když prý nic podobného nikdy neřekl." Zachmuřil se.

"Tak jo, máš to mít. Jen mi tady  podepiš souhlas, že za případné nežádoucí účinky dodané informační terapie nejsem zodpovědný já." Skeptikovi se zčistajasna před očima zjevil osmistránkový formulář s vodotiskem.

"Byrokracie je také tvým výtvorem?" Optal se skeptik, když vyplňoval jméno své matky za svobodna, velikost nohou, obvod kolem krku a rodné číslo svého pradědečka.

"Nebyl to asi nejlepší nápad, uznávám," přiznal Vesmír na rovinu, "ale jak jinak si mám udržet přehled o všem, co se ve mně děje?"

"A funguje to?"

"Vůbec. Každým vyplněným formulářem se chaos násobí," vyrobil Vesmír tři černé díry a převibroval na vyšší frekvenci, "ale strašně mě baví číst všechny hlody, které tam rozličné bytosti píšou."

"Jsi zjevně masochista," poznamenal skeptik a připojil se ke Kosmonetu. 

"Jsem," připustil Vesmír, "ale raději o tom nikomu neříkej."

"Ani nepípnu," slíbil skeptik a ponořil se do rozvětvené sítě prostoru plného zásadních informací. "Dovol mi ještě jednu poslední otázku."

"Sem s ní, ale rychle. Můj čas se krátí. Dvacet miliard let uběhne jako voda a musím se zase smrsknout. Velký Třesk byla prča, ale Velký Smrsk je docela opruz. Zvlášť, když ho děláš každou chvíli."

"Máš pocit, že tvá existence má nějaký hlubší smysl?" Položil skeptik zásadní dotaz.

Ozvalo se hluboké ticho, což je oxymóron non plus ultra, a několik vzdálených hvězd s tichým zaúpěním pohaslo.

"Hej, Vesmíre, dlužíš mi odpověď!" Zvýšil hlas skeptik.

Dalších dvaačtyřicet hvězd zmizelo z prostoru, několik černých děr roztáhlo svá chapadla po nekonečnu, v malé české dědině se urodil pětilístek a remake hitu Holky z naší školky pokořil americké hitparády.

"Vesmíre, kurva! Odpověz mi."

Vesmír se zavlnil a několik tisíc civilizací bylo vyhlazeno. "Rád bych, ale nemůžu," ozvalo se nakonec tiše.

"Proč ne?"

"Poněvadž o smyslu své existence vím úplně stejný hovno jako ty."