"To mi vysvětlete, pane," usrknul muž naproti zvětralé pivo, "proč lidé dneska věří kdejaké hovadině, kterou si přečtou na internetu?"
"Nejsem si zcela jist, ale mám teorii," přiznávám na rovinu.
"Kam se poděli dávní myslitelé?" pokračoval v tirádě, "Tesla, Marx, Engels, Lenin, Putin, Halina Pawlowská a další? Kdyby se dožili dneška, nejspíš by všichni spáchali harakiri."
"Myslíte seppuku? Ta pochází z Japonska," upřesňuji, abych dokázal, že nejsem žádný jeliman.
"Chuj s tím," mávnul podroušený muž rukou, "prostě by si vyndali střeva a na termologolii... termanoligii... safra... na názvu nesejde!"
"To neříkejte!" Zvedám varovně prst. "Právě terminologie, čili jednoznačné označení věci nebo děje, je z pohledu správného pochopení a zařazení do kontextu velmi důležitá. Kupříkladu vámi zmiňované slovo hovadina je jméno vytvořené přímo od substantiva zvířecího typu a je považováno za pejorativní. Navíc ovádi, z nichž odvozenina vychází, jsou nejagresivnější, když je silné vedro a sucho, zatímco ti lidé na internetu jsou aktivní, i když je pod mrakem či dokonce sněží. A Halina i Putin jsou stále mezi námi. Bohužel."
"He?" položil můj protějšek inteligentní otázku a objednal si čerstvé pivo.
"Chci tím jenom říct," zakvrdlal jsem lžičkou v chladnoucí kávě, "že vaše úvodní otázka je nepřesná a ignoruje fakt, že lidstvo věří kdejakému nesmyslu prakticky od chvíle, kdy slezlo ze stromů a objevilo oheň."
"Co má oheň společného s blbostí? Nebo internetem?" Loknul si pán čerstvého moku a zatvářil se nechápavě.
"Všechno, milý pane," odložil jsem lžičku a pokračoval ve vysvětlování:
"Představte si ochlupeného borce po většinu roku trpícího zimou. Říkejme mu pracovně třeba Soptík. Takže jednoho dne tento Soptík, krčící se v chladné jeskyni, usoudil, že už ho kreslit po jejích zdech nebaví. Ruce měl zkřehlé a většina tlupy jeho umění považovala za nesmyslné čmáranice a pořád si ho dobírala. Udělej už, kurva, něco užitečného. My tu mrznem, žrát není co, protože obrázků se nenadlábnem a rozmnožování nám také moc nejde, poněvadž některé části našeho těla mají problém s prokrvením. Zkurvená Altamira. Říkali. Soptík odložil křídu a poprvé v dějinách lidstva udělal nevídanou věc. Zamyslel se."
"A tak vznikl oheň?"
"Ne, tak vznikla věda."
"Hmmmmm," zpracoval muž informaci.
"Je to tak," dopil jsem kávu a hotovil se k odchodu. "Chcete-li totiž rozdělat oheň bez zapalovače Zippo, musíte posbírat obrovskou spoustu informací. Zjistit, čím ho rozdělat. Jak ho udržet. Co nejlépe hoří a proč. Čemu se naopak vyhnout, abyste vlastní kmen neotrávili zplodinami. Jakým způsobem upravit pokrm, abyste ho nespálili a byl poživatelný. Soptíkovo zamyšlení tedy vedlo k mnoha jednoduchým otázkám a hledání složitých odpovědí. Tak to funguje dodnes. Soptík tedy byl prvním prototypem skutečného vědce, protože převratným vynálezem zařídil přežití své tlupy. A přesně v tomtéž okamžiku, kdy Soptík na základě kritického zkoumání prostředí, v němž žil, obohatil celé společenství o pečenou mamutí kýtu, vznikl internet." Dodal jsem a povstal.
"Počkejte, počkejte," vyhrkl muž, "tomu vůbec nerozumím!"
"Ale no tak, je to snadné." Zavázal jsem si šálu kolem krku. "Večer, kdy přítmí jeskyně ozářily plamínky životadárného světla a tepla, sešla se celá pravěká společnost, slovo dalo slovo, a ukázalo se, že většina osazenstva by oheň dokázala vymyslet daleko lépe. Někteří frflali, že moc mihotá. Jiní, že mihotá málo, nebo je málo barevný a energeticky nevydatný. Další by to dokázali za minutku, kdyby měli dostatek času. Někteří tvrdili, že oheň nezařídil Soptík, ale nejmenovaná a bájná bytost, kterou sice nikdy nikdo nespatřil, ale určitě existuje, protože jinak by oheň nemohl vzniknout. Všichni byli chytřejší než zklamaný Soptík, kterému se místo uznání dostalo pouze dalších uštěpačných poznámek a pohrdání. "
Sbalil jsem účtenku, vyrazil k pokladně a doplnil: "Otrávený Soptík tudíž znovu usedl k dílu a snažil se vymyslet oheň, který nekouří, je rozkošně barevný, mihotá tak nějak akorát a navíc je energeticky vydatný. Dal mu jméno podle bájné bytosti, kterou si právě vymyslel. A když konečně ten bezvadně vymyšlený Fojer zažehl, uhořel a umřel. Tím mohlo všechno skončit."
Poděkoval jsem pokladní za účtenku a uzavřel rozhovor: "Neptejte se mě jak, ale ti kritizující idioti přežili. Nejspíš proto, že zatímco Soptík riskoval svůj život pro jejich blaho, oni se proháněli po mýtině a močili do křoví nebo souložili se vším, co mělo vagínu."
Odfrknul jsem si. "Jejich potomky potkávám na internetu dnes a denně. Myslí, že vědí všechno, a přitom vymysleli velký hovno."
Prásknul jsem dveřmi a večer jsem se, naštěstí bezvýsledně, znovu pokusil vyřešit Riemannovu hypotézu.
Komentáře
Okomentovat