Placka

„A mám vás na lopatě, skeptici!“ Spokojeně se zašklebil Ivo Flatman Jebáček. „Tenhle argument ze stolu nesmetete, poněvadž YouTube nelže. Že Země je placka, jasné je jak facka.“

Spokojen se svým dopoledním výkonem odložil bezdrátovou myšku do nabíječky a vyrazil do kuchyně, aby zjistil, čím ho dnes manželka obdaří. 

Aha! 

Ještě dorazil komentář k jeho vědeckému statusu. Znovu zabořil pysk do monitoru. Sedm vysmátých smajlíků v komentáři ho vytočilo k nepříčetnosti, ale než stihl cokoliv odpovědět, ozvalo se z kuchyňského koutu naléhavě: „Ivo, pojď mi pomoct, nebo nebudeš dneska žrať.“ 

Nerad vyrazil do bojové linie.

„Mám v plánu kedlubnové zelí, ale musíš mi podat pomocnou ruku,“ prohlásila jeho žena, pak se nenápadně smrskla a dodala: „Kedlubny jsou kulaté, nevadí ti to moc?“ Ivo se rozhodl být nad věcí: „Pro dnešek učiním výjimku, ale zítra mi uděláš bramboráky nebo kukuřičné placky,“ rozhodl autoritativně a chopil se struhadla.

Jak zpracovával nepoddajnou zeleninu, zamyslel se. Jeho boj proti široce uznávanému přesvědčení, že zeměkoule je kulatá, zatím nenesl plody, jaké si představoval. Sraly ho třešně, melouny, a dokonce i nevinný rybíz, který byl mrňavý, ale přesto kulatý. I kedlubnu nejdříve nakrájel na plátky, než prošla torturou strouhacího aparátu.

„Vím, že mám pravdu!“ Zrudnul v duchu vzteky. Všichni ti utřinosové, co falšují přistání na Měsíci a dodávají prostému plebsu iluzi satelitů, mu byli pro smích. Doopravdy je ale přesvědčit o jediné a skutečné Pravdě nedokázal. Ačkoliv na světoznámém videokanálu bylo nezvratných důkazů habaděj. Nechápal to. Proč lidé odmítají tak zjevnou skutečnost, že jim ty zkurvené elity lžou a dělají z nich blbce?

Nejspíš proto, že kdyby se tato Pravda provalila, zkrachovala by spousta fiktivních společností. Letectví, lodní doprava a koneckonců i kosmický program by se ocitl v troskách. Na placaté Zemi jsou totiž všechny vzdálenosti kratší než na kouli, takže bylo naprosto jasné, že tihle vyžírkové jenom tyjí z naivity obyčejných občanů a okrádají je naprosto legálně o těžce vydělané peníze.

„Ale kurva, já to tak nenechám!“ Zvolal nahlas, dokončil kedlubnové harakiri a vyrazil do své pracovny k internetu. Cloumán vztekem cestou nakopnul lampu z Ikey, která držela ryze kulovitý tvar. „Ty svině!“ Procedil skrz zuby, usedl k počítači a vyrazil hledat další důkazy podporující jeho světonázor.

Vtom se rozdrnčel domovní zvonek. Naléhavě a sedmkrát. Pošťák to nebude, ten zvoní vždycky dvakrát, rozumoval a houknul na svou manželku: „Jdi otevřít a každého vyhoď. Nic nechceme a nepotřebujeme.“ Načež vlepil do fóra UFO-Vesmír-Záhady další jednoznačný důkaz o placatosti Země.

Zpoza domovních dveří se ozvalo rozrušené mumlání, poté několik zvýšených hlasů, a nakonec do jeho pokojíku vrazila manželka: „Musíš tam jít. Čekají tě nějací pánové a prý s tebou musí nutně hovořit.“

„Nikoho nečekám,“ odsekl příkře a dodal: „Ať jdou do řiti!“

„Nechtějí odejít a vypadají dost nasraně,“ špitla žena.

„Vyhodím je osobně,“ vypnul Flatman monitor, výhružně se zvedl a cestou položil otázku: „Neřekli alespoň, jak se jmenují?“

„Jo, zmínili se, ale moc jsem nerozuměla,“ ohlédla se manželka do kuchyně, odkud se začínal linout zápach spálené zeleniny. Vyrazila z místnosti a v běhu dodala: „Vím jenom, že třímají v ruce baseballové pálky. A jsou tři. Nějaký Galilejo, Kuperník a jakýsi... jak si říká... Ňůtn? Prý s tebou nutně potřebují něco prohovořit.“

Diplomy lékařů, kteří Flatmanovi ve fakultní nemocnici zachránily život, byly nádherně placaté.