"Víte, pane doktore, já tenhle svět a dobu, v níž žiju, mám docela rád. Přesněji, měl jsem rád.
Vzato kolem a kolem mi vůbec nic nechybí. Bydlím v malé dědince čítající zhruba osm stovek stálých obyvatel, a řeknu vám pane, jak ta se za posledních dvacet let proměnila! K nepoznání. Šedivá a hrůzostrašně vypadající stavení vystavěná z vesměs kradeného socialistického materiálu se oděla do barev. Okolní lesy jsou čisté a plné hub, zemědělci se navzdory nátlaku ekologické lobby snaží pěstovat užitečné potraviny, jakými jsou třeba kukuřice, červená řepa nebo brambory.
V místě bývalé skládky se za pomoci peněz z Evropské unie vybudovalo fajnové dětské hřiště, kousek bokem i víceúčelový kulturní dům a pro fajnšmekry máme i tenisové kurty.
Rozpadající se statek po bývalém JZD si vzal do péče jakýsi fantasta, který se zadlužil až do sedmého kolena, a z trosek a ruin vybudoval příjemný penzion. Chová závodní koně, a to vám řeknu, fešáci to jsou. Z polozapomenuté hájenky, která dvakrát vyhořela, jiný idealista vybudoval pstruží farmu s překrásným posezením, kde si rybu můžete chytit a hned vám ji udělají na másle s čerstvým chlebem.
Starosta nám zařídil plynovou přípojku i dotaci na nové kotle, a tak spoustě lidem zachránil prsty na rukou. Cirkulárky v létě řvou už spíše výjimečně a v celé obci je nádherný čistý vzduch, jako stvořený k procházkám. Což často činím nejenom já, ale i čerstvé matky se svými ratolestmi.
Hospůdky máme dvě, aby si každý štamgast mohl vybrat to své oblíbené pivo. Televizních programů mám tolik, že nevím, na co se dříve dívat. Jídla máme dostatek, dokonce zde funguje i vietnamská provozovna plná pochutin otevřená od božího rána až do večera, kdyby náhodou hospodyňka zapomněla koupit základní potraviny. Hřbitov je udržovaný a každou neděli hlásá místní farář slovo Boží pro ty, co jsou ochotni uvěřit.
Zdejší čutálisti mají k dispozici fotbalové hřiště a dobrovolní hasiči každý víkend organizují akce pro děti, nebo pro dospělé, kteří by rádi dětmi zůstali. No řekněte sám, nežijeme v nádherné éře? Válku už nepamatuje ani stará Truchlíková, která má Alzheimera, takže nemůže šířit blbou náladu. Zkrátka jsem vysloveně šťastný. Tedy, byl jsem."
Utrápený muž dokončil svůj monolog, lékař v bílém plášti sundal brýle a pozorně pohlédl na svého pacienta. Neshledal žádné známky duševní choroby, a tak se pro jistotu optal: "Z toho, co vyprávíte, soudím, že jste moudrý a znalý muž a z medicínského hlediska naprosto v pohodě. Co vás tedy vede k tomu, že žádáte o dobrovolnou izolaci v našem psychiatrickém ústavu?"
"Viníkem je Karel Drštík, můj bývalý spolužák!"
"Co vám provedl?" Nechápal doktor.
"Jednoho dne zorganizoval náš starosta výlet do matičky stověžaté. V době osobního volna jsem vyrazil poznávat její krásy a náhodou jsem ho potkal v hostinci U tří Šíbrů. Slovo dalo slovo, pokecali jsme o starých časech, popili nějaké to pivko a pak, pak to přišlo. Poskytl mi radu, kterou mu do konce svého života, který nejspíš dobrovolně strávím zde, neodpustím!" Zachmuřil se a ztratil nit.
“Co udělal tak hrozného?" Optal se lékař po déle trvajícím tichu.
"Co? U posledního piva mi doporučil udělat věc, která ze mě učinila psychickou trosku a vyděšeného nýmanda, který doposud netušil, v jak strašném a ohavném světě žije. A já blbec ho poslechnul!"
"Jen jednu věc? A jaká to byla?" Vyzvídal psychiatr a chystal se udělat si poznámku, protože podobný případ ještě nezažil, a mohl by se tím pádem zapsat do učebnic psychologie.
Řekl: "Pořiď si Facebook, vole, ať jsi v obraze!"
Komentáře
Okomentovat