„Tahle stavebnice mi dá pěkně zabrat,“ prohrábl si strniště prošedivělý muž, poněvadž značka Pro muže to nejlepší ještě nebyla vynalezena. Rozhodl se, že si nechá narůst dlouhý plnovous a na stříhání vlasů se také vykašle.
Pohlédl zkoumavě na svou partnerku Fínu, která se tvářila nevinně a trochu potměšile, načež poznamenala: „To zvládneš, protože jsi fakt borec. Vím, že těch dílků je neuvěřitelné množství, ale ty jsi přeci můj miláček a strašně šikovný architekt. Nepropadej splínu a vrhni se do toho. Výsledek jistě bude stát za to. Máš mou plnou důvěru. Dalo mi dost práce ji objevit a neznám nikoho lepšího, než jsi ty!“ Dopověděla a někam se vypařila. Doslova.
Muž vysypal jednotlivé dílky, které se chaoticky rozlétly po dostupném prostoru a zachmuřil se. Tenhle bordel nikdy v životě dohromady nedá, když chybí návod k použití. Prohrábnul prstem několik koleček, čehož následkem bylo lehké zahřmění a obrovský výtrysk světelné energie. Odskočil od stavebnice a šel si vyměnit spodky, které tenkrát ještě nedisponovaly samočistícím mechanismem. O něco později se vrátil s pevným úmyslem pokořit hranice své šikovnosti a vynalézavosti.
„To byl dost velký třesk! A ty jsi zjevně interaktivní, mrško!“ Pochopil náhle základní princip a pak už vše šlo ráz na ráz. „Tohle šoupnu sem a sem. Velký černý kolečko pěkně doprostřed. Tady seskládám luxusní spirálu. Jo, a tahle kulička se krásně rychle točí a bliká. Šup s ní sem. Ne, raději támhle. A blikající světýlka tady, tady a tady…“ Mumlal si sám pro sebe a zapomněl na čas. Stejně ještě nebylo vynalezeno, čím ho měřit.
Když se Fína vrátila ze svých toulek, pohlédla na téměř hotové dílo a uznale prohlásila: „To tedy čumím, jak rychle jsi to zvládnul seskládat. Ale tady ti ještě pár součástek přebývá.“ Tím neobjevila Ameriku, poněvadž muž se už delší dobu zabýval problémem, kam poslední dílky skládačky usadit, aby celek dával smysl.
„To vím také!“ Odsekl poněkud nakvašeně. „Jenže mi nikam nepasují. Buď jsem debil já, nebo výrobce téhle hračky.“
„Ty to určitě nejsi,“ zašveholila Fína uklidňujícími frekvencemi. Pohlédla na skoro hotový obrazec a pak se rozhodla poradit, i když to mohlo způsobit partnerskou roztržku, protože muž by měl mít vždycky pravdu, kromě případů, kdy ji má jeho žena, což zatím nikdo nevynalezl.
„Co kdybys tuhle modrozelenou kuličku vrazil semhle na okraj a tyhle podivný panďuláky, či co to je, umístil na ni, ať se množí?“ Muž se zakabonil, takže rychle dodala: „Ale je to jenom nápad, nikoliv rada či doporučení. Ty sám víš nejlépe, co máš dělat.“ A opět se někam vypařila.
Muž se prohrábnul v předlouhém plnovousu, pohlédl kriticky na téměř dokončenou skládačku, pak spolknul svou hrdost a umístil kouli přesně tam, kam mu Fína ukázala. Dva miniaturní panáčky frknul na jednu její stranu a v tom celé soustrojí ožilo. Všechno se chaoticky začalo pohybovat po nevyzpytatelných drahách, a celá stavebnice začala vířit v prostoru jako smyslu zbavená. Vše kolotalo, svítilo, zhasínalo a točilo se jako čamrda, která také bude jednou objevena.
„Hezká hračka,“ uvolnil se muž, „docela by mě zajímalo, kde k ní Fína vlastně přišla.“ Zeptat se ale nemohl, poněvadž nebylo koho, a stejně by mu žena pravdu neřekla. Ještě chvilku pozoroval dokonané dílo, pak vzal do ruky objemnou krabici, a v zamyšlení ji otočil vzhůru nohama, kde se ukrýval umně skrytý návod k použití. Nebyl dlouhý, ale vysvětlil mnohé.
Pravil:
„Model Vesmíru jedna k mnoha miliardám. Modrozelená kulička a dvě postavičky do skládanky nepatří. Jsou pouhým sponzorským darem firmy Satanáš, Inc. Nedávejte do rukou dětem. Pozor na gravitaci a DPH!“
Fína se vrátila přesně ve chvíli, kdy muž varování dočetl. Pohlédla na jeho zmatený obličej a konejšivě řekla: „No, trochu jsi to zvoral, ale nevadí. Seženu jinou stavebnici a příště to snad klapne mnohem líp.“
Uvidíme.
Um...cože?
OdpovědětVymazat