Jasnovidec

„Vstupte!“ Ozval se hlas zpoza dveří.

Příchozího to notně překvapilo, protože ještě nestačil zaklepat, ale pak pokrčil rameny a učinil žádané.

„Ztratil se vám pejsek, že ano?“ Nepustil obrýlený človíček za honosným stolem návštěvníka ke slovu, „a chcete vědět, kde se nachází. Mám pravdu?“

„Máte. Ale jak to můžete tak přesně vědět?“

„To je mé tajemství. Nyní mi jen řekněte jeho jméno a datum narození. Uvidím, co se dá dělat.“

„Jmenuje se Caligula, ale já mu říkám Magore.“ Klient spatřil udivený výraz v jasnovidcově obličeji a dodal: „Má žena je historička a pojmenování byl její nápad. Abych ale přiznal barvu, ten čokl je arogantní a vzdorný debil a z mého pohledu jsem rád, že zmizel. Jenže znáte ženy.“

Jasnovidec pokývnul na souhlas dost neochotně, protože z vlastní zkušenosti věděl, že jednodušší je telepaticky najít jehlu v kupce sena než pochopit myšlení ženského elementu. To ale nahlas nepřiznal.

„Datum narození?“ Optal se.

„Někdy v květnu roku 2013, lépe to bohužel nevíme.“

„To postačí,“ prohlásil jasnovidec pevným hlasem, sundal kostěné brýle, ze zásuvky vylovil lupu, zápalky a hrst jakéhosi roští, které posléze s tichým mumláním zapálil. Místností se rozlétl mrak kouře, jehož vůně byla nezaměnitelná.

„Kvalitní marjánka,“ nasál zákazník nosem vzduch a zatvářil se uznale. Zjevně je na správném místě. „Dáte mi trochu s sebou?“

„Nerušte, prosím, mé soustředění,“ napomenul ho jasnovidec ostře, „jinak nezaměřím správně Caligulovy energetické vlny a objevím úplně jiného psa.“

Klient ztichnul a tiše pozoroval zvláštní rituál, přičemž se snažil občas si nenápadně šluknout.

„Vidím zeleň. Spoustu zeleně. Trávu. Křoví. Sem tam lavičku,“ spustil najednou jasnovidec monotónním hlasem. „Ha! Jasně, je to park. Rozhlížím se. Cedulka. Označení ulice. Smetanova. Ne, ne, ne. Dvořákova. Dvořákova ulice. Váš pes pobíhá po parku nedaleko Dvořákovy ulice. Uf.“ Vydechl a teatrálně položil hlavu na zbytky popela magické rostliny.

„Vy jste fakticky dobrej,“ uznal klient. „Už tam běžím a vyzvednu si ho. Jak se tam dostal, mi asi neřeknete, že?“

„To bohužel není v mých silách. Vidím jen výjevy a cedule. Příčiny odhalit nedokážu,“ otřel si zpocené čelo jasnovidec, uložil propriety do šuplíku a vytáhnul účtenku. „Za svou službu dostanu osm tisíc korun českých. V hotovosti, karty neberu.“

Muž s mrmláním vylovil peněženku, odpočítal bankovky a na odchodu poznamenal: „Děkuji vám. Vaši slávu budu šířit dál.“ A odkráčel.

Jasnovidec rozdělil částku na dvě poloviny, s úlevou vydechl, povstal, otevřel dveře do vedlejší místnosti a zvolal: „Už můžete jít dál, madam. Váš zeť právě odešel a zde máte předem domluvenou polovinu honoráře.“

Do místnosti vplula odbarvená šedesátnice, s pomstychtivým výrazem ve tváři sbalila peníze a prohlásila: „Já mu dám, hajzlíkovi, tvrdit o mně veřejně, že jsem stará ezoterická čarodějnice!“

Popadla vzdorně se tvářícího Caligulu a odkráčela do Smetanových sadů.