Sedí rozum v koutku a tiše a usedavě pláče. Jde kolem blbost, chvíli ho pozoruje a pak se optá: "Co se stalo, rozume, proč brečíš?" "Nikdo mě už nebere vážně. Asi vyhynu." Vzlykne. "Je mi tě líto," nasadí blbost smutný obličej, "jenže evoluci prostě neoblafneš." "Ale co si beze mě lidi počnou?" Z vedne rozum uslzené oči. "Co by," pokrčí blbost rameny, "přijdou za mnou a budou šťastní, poněvadž s tebou to neměli lehký." "Jak to myslíš?" Naštětí se rozum. "Inu, nutil jsi je učit se, studovat, přemýšlet a chápat složitosti a zákonitosti celého Všehomíra. Chtěl jsi po nich, aby pracovali a mučili se. To se mnou nemusí." Narovná blbost záda. "A v čem jsi lepší, než já?" "Jsem jednoduchá, všudypřítomná, nekonečná a k dispozici zcela zdarma. Navíc umím vzniknout z ničeho, což ty nedokážeš," odvětí blbost a pokrčí rameny. "To nemůžu trumfnout," schoulí se rozum do seb...
Co se do knihy nevešlo